Kdy musí zaměstnanec platit podíl na škodě, která vznikla zaměstnavateli?

Nejsou-li splněny předpoklady pro náhradu škody zaměstnancem podle zákoníku práce, lze majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit ještě podle pravidel občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Co to znamená?

Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je při uplatnění této tzv. obecné odpovědnosti zaměstnance povinen prokázat svému pracovníkovi zavinění.

Ale co když k újmě došlo, aniž by zaměstnanec cokoliv zavinil, ale přesto se na vzniku újmy podílel? Nebo se třeba zapomnělo na dohodu o hmotné odpovědnosti)?

Předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu podle zákoníku práce

Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně. Chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec však ještě nemá vyhráno.

Pokud došlo k újmě na straně zaměstnavatele, ale zaměstnanec neodpovídá za škodu, neznamená to, že nebude zaměstnavateli platit. Ještě je tu totiž tzv. bezdůvodné obohacení.

Co je to bezdůvodné obohacení

Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. To jsou základní pravidla občanského zákoníku.

Pravidlo zákoníku práce o bezdůvodném obohacení chrání jenom zaměstnance

Zákoník práce na bezdůvodné obohacení, které může nastat v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. moc nepamatuje. Jenom částečně řeší otázku vrácení částek neprávem vyplacených zaměstnanci.

Zákoník práce určuje speciální pravidlo nad rámec pravidel občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, a to zní: Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky (ne je-li obohaceným zaměstnavatel; pak platí občanský zákoník a jeho pravidla). Zaměstnanec musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.

Přijal-li však plnění v tzv. dobré víře (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, co zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu. Vychází se z profese, intelektu, věku a zkušeností zaměstnance.